Než si vzpomeneš... - druhá část

„Vhodná kandidátka.“

Dvě slova napsaná na kusu papíru. Žádné vysvětlení. Žádné vzpomínky.

Tamara konečně poznává lidi, kteří tvrdí, že jsou její rodina. Měla by cítit úlevu. Místo toho v ní sílí pocit, že něco není v pořádku.

Tady je druhá ukázka z rozepsaného psychologického thrilleru (zatím bez redakčních úprav).

A zároveň poslední. Od této chvíle už si některá tajemství nechám pro sebe. 🙂

 

***

Kapitola 2.

 

Tamara se znovu zadívala na papír a četla ta dvě slova stále dokola.

Vhodná kandidátka.

Náhle se rozezněl bzučák a dovnitř vstoupila sestra se jmenovkou Vera. Během svého pobytu se tu s ní nesetkala, musela být nová.

„Tady jsou léky.“ Podala jí kelímek s vodou a natáhla ruku, v níž svírala průhlednou kapsli se dvěma prášky.

„Už jsem je dnes měla.“

„Tyhle jsou jiné, na příkaz doktorky Chamberlainové.“

Zaváhala. Nejraději by je odmítla, jenomže co kdyby to doktorka vyhodnotila jako vzpouru? Co kdyby jí kvůli tomu odepřela setkání s rodinou?

Pohlédla sestře do tmavých očí. Působila neústupně, pravděpodobně by nečekala dlouho a zavolala by si na pomoc toho odporného zřízence, co páchl potem. A pak by se situace ještě zhoršila.

Vzala si léky a zapila je.

„Hodná holka,“ usmála se křivě Vera a pobídla ji, aby si lehla do postele. „Možná se teď budete cítit ospalá, ale za pár hodin se probudíte jako rybička.“

Tamara si lehla, zatímco na ni sestra stále dohlížela. Znervózňovalo ji to, navíc krátce poté skutečně zazívala a zdálo se, jako by ji opouštěly síly.

Co je to, zatraceně, za driáky?

Neměla si je brát.

Neměla dovolit, aby s ní takhle manipulovaly, ale…

 

***

 

Netušila, kolik bylo hodin, když se probrala. Zářivky ještě svítily, takže nemohlo být ani devět, protože poté se v pokoji pravidelně rozhostila tma. Napadlo ji, zda musela dodržovat večerku, když byla malá. Ale nejspíš ještě dlouho potrvá, než se to dozví.

Opatrně se posadila. Vybavilo se jí, jak se jí po lécích udělalo špatně, točení hlavy nesnášela dobře. Vera očividně lhala.

Necítila se odpočatá, spíš pořádně malátná. Jako by se vrátila na samý počátek léčby a vnímala vedlejší účinky. Chamberlainová jí vysvětlila, že po antidepresivech může pociťovat zhoršení psychického stavu, sucho v ústech, rozostřené vidění, malátnost, špatnou koordinaci, bušení srdce. To všechno se jí týkalo, ale během dvou týdnů se její stav vrátil do normálu.

Teď to bylo zpátky, i když ne v tak silné intenzitě.

Rozhlédla se po místnosti a oči jí rázem padly na stůl, kam položila doktorčinu poznámku.

Nebyla tam.

Bílý stůl byl dokonale prázdný.

Vstala, přešla k němu, aby se ujistila zblízka.

A v ten moment se za ní objevila doktorka Chamberlainová. Ani ji neslyšela přicházet. Léky jí dokonale otupily smysly.

„Hledáte něco, Tamaro?“ oslovila ji.

Trhla sebou a pomalu se otočila. „Něco jste tu zapomněla…“

Doktorka přistoupila až k ní a pohlédla na stůl. „Nic tu není.“

„Ta sestra to musela odnést.“

„Jsou tu vaši příbuzní,“ pronesla doktorka. „Můžete se s nimi setkat, ale volba je na vás. Chci, abyste věděla, že máte na výběr.“

Tamara rychle přikývla. Tohle by si nenechala ujít za žádných okolností. Konečně všechno zapadne do skládačky. Pokud si vzpomene.

„Budu celou dobu s vámi, nemusíte se ničeho obávat.“

Nejraději by se zeptala, zda je to nutné, ale nechtěla doktorku rozladit. Už tak se zdálo, jako by s ní zacházela výjimečným způsobem a očekávala přinejmenším pokoru a vděk.

„Dobře, půjdeme?“ pobídla ji Chamberlainová a na chodbu vstoupila jako první.

Na druhém konci chodby stál zřízenec, kterého Tamara tolik nesnášela. Nepamatovala si, co má napsáno na jmenovce. Možná Surovec.

Tamara vykročila za doktorkou a instinktivně se přidržela zdi, když se jí zamotala hlava.

„V pořádku? Chcete podepřít?“

Zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby doktorka přivolala zřízence, aby se jí znovu dotýkal. Při té pouhé představě se otřásla odporem.

Zhluboka se nadechla a pokračovala v chůzi. Závrať odezněla.

Ve vzduchu visel zvláštní pach. Nakrčila nos odporem, když si uvědomila, že přesně takhle páchnou nemocnice. I zdi snad byly nasáklé dezinfekcí. Zvláštní, že ve svém pokoji ji tolik necítila. Vlastně ani předtím, když doktorku napadla druhá pacientka.

A kromě pachu ji zarazilo ještě něco.

Ticho.

Slyšela každý svůj krok, každý nádech. Z ostatních pokojů k ní nedolehlo jediné zašramocení. Ano, s největší pravděpodobností jsou vybavené stejnou izolací jako její pokoj, ale přesto ten klid působil znepokojivě.

Nepamatovala si, zda někdy pobývala v nemocnici. Nemohla si být jistá, zda jí mysl poskytuje správné informace, ale takhle si luxusní léčebnu nepředstavovala.

Nyní, když se zaměřila na detaily, působila ponuře i přes tu všudypřítomnou bělobu.

Žádná okna.

Žádný čerstvý vzduch.

Žádné známky života.

Jako by snad chodba byla součástí sklepení. Kdyby světla zhasla, ocitla by se v děsivé noční můře.

Potřásla hlavou, aby se takových úvah zbavila. Právě procházely kolem zřízence. Napadlo ji, zda není příbuzný Very, protože jí věnoval naprosto stejný úšklebek.

Odbočily vlevo. Tato část chodby byla kratší. Na každé straně spatřila jen jedny dveře. A na konci prostoru mříže.

Tamara se zarazila. Vnímala, jak se jí stáhlo hrdlo, srdce jí bušilo až ve spáncích.

Tohle nebyl žádný ústav, luxusní sanatorium – jakkoliv to ve své mysli nazývala. Ocitla se ve vězení, odkud nemohla dobrovolně odejít.

„Je to běžné bezpečností opatření,“ řekla Chamberlainová, jelikož si všimla jejího pohledu.

„Vážně?“ vydechla Tamara. „K dokonalosti tomu chybí už jenom ostraha.“ Přivřela oči, pokusila se uklidnit počínající paniku.

„Pokud jste si to nerozmyslela, za těmito dveřmi na vás čekají příbuzní.“

 

***

 

Tamara se otočila vlevo a krátce přikývla.

„Pokud byste se necítila dobře, stačí kdykoliv říct,“ dodala ještě Chamberlainová, načež vstoupily dovnitř.

Místnost se nijak nelišila od Tamařina očekávání. Strohost zde vládla všemi směry. Tři stoly se židlemi, vzadu police s umělými květinami a několik knih. Dezinfekční zápach tu polevil.

„Tamaro,“ promluvila na ni žena mezi padesátkou a šedesátkou. Vlasy měla šedé, ale profesionálně sestřihané. Dokonalé líčení, krémově černý kostýmek nejvyšší kvality. Hnědé oči si ji prohlížely s obavou, ale zároveň i s jistou úlevou. Vstala, obešla podobně starého muže a objala ji.

Při nádechu Tamara ucítila ženinu příjemnou vůni. Ne těžkou, ale svěží, optimistickou. Ráda by jí radostné objetí opětovala, ruce jí však ochably šokem.

Nevzpomněla si.

Ta žena pro ni byla naprostým cizincem.

„Panebože, tolik jsem se o tebe bála,“ zašeptala jí žena do ucha. Odstoupila od ní a dlaní jí přejela po paži.

„Ty si mě pořád nepamatuješ?“

„Ne,“ odpověděla Tamara. Žena se otočila k muži, který seděl za stolem. Nepůsobil moc sympaticky – mračil se a zdálo se, jako by chtěl mít setkání co nejdříve za sebou.

„Jsem Lydia Prestonová, tvá tchyně. A tohle je můj manžel James.“

Tamara se na muže zadívala. Konečně se zvedl a obejmul ji. Pevně, silně – skoro se až zdálo, že dosud zadržoval emoce a nyní si oddechl, že je doktorka za Tamarou pustila.

Ani on její paměť neprobudil k životu. Byl poněkud podsaditý, s kulatým obličejem a hustým narezlým knírem.

„Může odjet hned s námi?“ obrátila se Lydia Prestonová na doktorku. Hlas měla pevný, neústupný. Ne pro ni zřejmě nebyla odpověď.

„Zítra. Nyní jsme zkusili nasadit další léčbu, potřebuju se ujistit, že na ni dobře reaguje. Musíme předejít tomu, aby se tu Tamara neocitla znovu.“

„Drželi jste nás od ní přes dva týdny!“ rozčílil se James. „Snažili jsme se to pochopit, ale platíme vám tolik, že…“

„Musím vás ujistit, pane Prestone,“ přerušila ho Chamberlainová naprosto klidným hlasem, „že jsme v případě vaší snachy jednali v tom nejlepším zájmu. Vysvětlovala jsem vám, jaký by to pro ni byl šok, kdybyste se setkali hned po incidentu.“

Incident, opakovala si po ní Tamara v duchu. Tím jistě myslí její pokus o sebevraždu.

„Thomas už začíná ztrácet trpělivost,“ podotkla Lydia.

Její manžel. Muž, kvůli kterému je tady. Muž, který zastínil její život natolik, že ten vlastní už ani nechtěla žít.

„Kde je?“ obrátila se k Lydii.

„Čeká tě doma. Musel zařídit tolik věcí… Víš, že naše společnosti jsou bez něho v podstatě ztracené. Ale připravuje dům na tvůj návrat.“

Připadalo jí přinejmenším zvláštní, že sem nepřijel. Kdyby byla na jeho místě, udělala by všechno proto, aby ho mohla hned spatřit.

„Pojď.“ Lydia jí položila ruku na paži a nasměrovala ji ke stolku. „Přivezla jsem nějaká alba, možná ti trochu… napoví o tvé minulosti.“

Přikývla a jako poslušné dítě se usadila proti ní. I James je následoval, zatímco doktorka postávala stranou a trojici zaujatě pozorovala. Tamara vnímala, jak jí z jejího pohledu nepříjemně mrazí v zátylku, a nervózně se ošila.

Lydia sáhla do velké kabely, z níž vytáhla dvě kožená alba s fotografiemi.

Kdo tohle ještě v dnešní době dělá, pomyslela si Tamara. Všechno se přece ukládalo v telefonech, cloudech… Vlastně – kéž by mohla s jistotou tvrdit, že nezná nikoho dalšího, kdo stále používá fotoalba.

Rozložila je před ní, jako by se snad jednalo o vzácný poklad.

„Chceš se podívat na fotky z vaší svatby?“

Tamara znovu přikývla a zvědavě se natáhla přes stůl, aby na fotky lépe viděla.

Panebože. Viděla se v dlouhých svatebních šatech se širokou sukní a vlečkou. V ruce svírala svatební kytice růžových růží a její úsměv naprosto přesně vypovídal o jejích pocitech. A muž vedle ní – Thomas Preston…

Kolikrát si ho už v duchu představovala. Malý, vysoký, podsaditý, starší…

Jenomže reálný Thomas naprosto předčil její očekávání.

Na svatební fotografii působili jako pár z módního časopisu. Při pohledu do zrcadla ji nenapadlo, že může být i hezká, když se nalíčí a upraví. A Thomas byl téměř o dvě hlavy vyšší, tmavovlasý, s rozjasněnýma hnědýma očima.

Působili tak šťastně…

„Jak je to dlouho?“

„Tři roky,“ odpověděla Lydia, zatímco James něco zahučel.

A po této době se chtěla zabít. Stále jí nedávalo smysl, jak silná a nesnesitelná může být láska. Chamberlainová se jí to pokoušela vysvětlit, jenomže Tameře zkrátka nepřipadalo logické, že by se proto odhodlala spáchat sebevraždu.

Lydia otočila na další stránku s fotkami.

„Vidíš? Tady jste v Římě, na svatební cestě.“

Skutečně. Fotka u kolosea – měla na sobě šaty nad kolena, jedla zmrzlinu, zatímco Thomas se k ní nakláněl a líbal ji na tvář. Očividně se jednalo o selfíčko.

Další záběry byly z Řecka, Skotska i New Yorku. Zřejmě procestovali kus světa.

A pak přišla na řadu vánoční sada.

„Kde je to focené?“ zamračila se Tamara. Ne z důvodu, že by se jí vyjasnila paměť, ale ty prostory, zařízení…

„Přece u nás doma, na ostrově.“ Lydia pohlédla na manžela snad s lehkou nadějí, jenomže Tamara ji vzápětí zničila.

„Nejsme Rothschildové, ne? Takhle si nepředstavuju normální dům.“

Lydia se rozesmála. „Ach, Tamaro. Ukaž mi normální rodinu, která vlastní ostrov a stovky společností, jejichž prostudování by ti zabralo pár let. Byli jsme jedni z prvních, kdo přišli do Maine. V podstatě to tu vlastníme. Všude je naše jméno.“

Tamara při pohledu Lydii polkla. Nemluvila v nadsázce.

„A ty jsi také Prestonová. Nepocházíš ze stejné třídy, ale s hrdostí musím říct, že jsi se dokonale přizpůsobila. Thomas si nemohl vybrat vhodnější manželku.“

„Víte něco o mé rodině?“

Lydia pokrčila rameny. „Z toho mála, co jsi nám řekla, si moc nevezmeš. Vychovávala tě matka, otce jsi nikdy nepoznala. Žily jste samy až do tvých osmnáctin, kdy zemřela. Nechtěla jsi o tom mluvit, respektovali jsme to. Našla sis práci, získala stipendium, vystudovala jsi. A na jedné z našich akcí jsi později potkala Thomase.“

„Co jsem dělala?“

„Asistentku newyorskému starostovi.“

Tamara vytřeštila oči. V uplynulých dnech si namlouvala, že se nejspíš živila nějakou rutinní kancelářskou prací v menší firmě. Tohle jí naprosto vyrazilo dech. Zdálo se, že se pohybovala ve vysoké společnosti.

„Jsi cílevědomá, odvážná, rychlá a bystrá. Máš všechny vlastnosti, které se hodí k Prestonovým. Proto jsi k nám zapadla.“

„Získal jsem nejen perfektní snachu, ale i dceru,“ promluvil po delší době i James. Zdálo se jí to, nebo se mu v očích zaleskly slzy dojetí?

Možná je toho na ni příliš.

Z tolika informací se jí zatočila hlava.

Její představy o vlastní minulosti se nemohly lišit víc.

„Myslím, že už by to pro dnešek stačilo,“ ozval se za jejími zády hlas doktorky Chamberlainové. Na chvíli se jí podařilo zapomenout, že tam s nimi je. Teď se vrátila do reality a výjimečně s ní souhlasila.

„Dosud jsme postupovali podle vašich doporučení, doktorko Chamberlainová,“ obrátila se k ní Lydia. „Zítra odtud Tamaru odvezeme, o tom už dál nebudeme diskutovat.“

Doktorka bez zaváhání přikývla.

„Přijede pro mě Thomas?“ zeptala se Tamara.

„Ne, drahá.“ Lydia se k ní natáhla a vzala ji chlácholivě za ruku. „Jak jsem říkala, připravuje dům na tvůj návrat. Věř mi, že kdyby mohl, strávil by tu čekáním celý čas.“

„Já vím,“ hlesla Tamara automaticky, jako by to snad skutečně mohla vědět a pochopit. Ani jí samotné ta slova nezněla neuvěřitelně.

Chamberlainová vyšla na chodbu a zavolala na zřízence.

Ray, opakovala si po ní. Ten hnusák se jmenuje Ray. Zvedl se jí žaludek, když zaslechla, jak se blíží.

Vstala. Objala se s Lydií i Jamesem a váhavě nakročila ke dveřím. Nejraději by odsud s nimi odjela hned.

Co na tom, že je vůbec nezná! Rodinné fotografie nešlo nijak zpochybňovat.

„Můžeme? Doprovodím vás na pokoj,“ přerušil její myšlenky Ray.

Tamara se stáhla. Úplně fyzicky cítila, jako by se její tělo scvrkávalo, když na ni upřel hadí oči a úsměv, za kterým se skrývalo něco děsivého.

Protáhla se kolem něj se zadrženým dechem a naposledy se na Prestonovy otočila s mírným pousmáním.

Poté jí zrak opět padl na mříže.

Tohle nebylo normální. To ticho, přísně zajištěná chodba k pokojům pacientů. A kromě té druhé tu nikoho jiného neviděla.

Nabytý pocit klidu se vytratil.

„Pohněte sebou,“ sykl Ray a prudce popadl Tamaru za paži, aby ji nasměroval správným směrem.

 

***

 

Světla zhasla.

Před sebou má poslední noc. Potom pojede domů.

Tamara se přetočila na bok a zavřela oči. Vnímala, jak jí zrychleně buší srdce. Spoutala ji nervozita, už se nemohla dočkat, až z tohohle hnusného ústavu vypadne.

Musí se uvolnit – odteď už bude všechno dobré. A možná to ani nepotrvá dlouho a vzpomene si na všechno.

Úplně na všechno.