Rozhovor v magazínu KNIHKUPEC

Při psaní poslouchá hudbu z oblíbených filmů a většinou nemůže usnout, protože si v duchu přehrává scény z chystaných kapitol. Alexander Stainforth žije téměř celý svůj život (s) knihami a svým čtenářům přináší romantiku i napětí.

 

Od vydání vaší první knihy Temný úplněk je to letos přesně dvacet let. Když se za nimi ohlédnete, co vidíte?
Ušel jsem dlouhou cestu, při které jsem potkal spoustu zajímavých osobností. Na začátku jsem byl v podstatě ještě kluk, který toužil jenom psát, ale nikdo ho nebral vážně. S první knížkou jsem obcházel nezávislé knihkupce a distributory, snažil jsem se uspět, a nevzdat se. Ale průlom trval patnáct let, s menšími úspěchy, většími pády… Nejzajímavější na tom je, že když jsem se rozhodl v roce 2018 skončit a říkal jsem si, že vydám znovu Ďáblovu nevěstu už jenom jako e-knihu a začnu hledat nový životní směr, všechno se rázem obrátilo o tři sta šedesát stupňů.

V uplynulých dvaceti letech jste byl také svědkem mnoha změn.
To je pravda. Rozrostly se velké prodejní řetězce s knihami, nezávislá knihkupectví skoro zanikla, vznikla celá řada e-shopů, přišly sociální sítě. Na trhu prorazily e-knihy, audioknihy, čtenáři jsou nyní přístupnější k tvorbě českých autorů… Také samotné žánry prošly vývojem a nabízejí možnosti, na které jsme se ani neodvážili pomyslet. Literaturu značně ovlivnily změny ve společnosti, myšlenky desítek hnutí. Každá taková změna přináší pozitivní i negativní pohledy, ale já jsem za ně rád, protože díky tomu získávám pocit, že autoři mohou maximálně popustit uzdu fantazii a tvořit světy, o které by se před lety se čtenáři nemohli podělit. 

Měl jste knížky rád už jako dítě?
Průkazku do knihovny jsem si zařídil sám mezi šestým a sedmým rokem, když jsem se vracel ze školy. Během základní školy jsem chodil pomáhat do knihovny třídit vrácené knihy – bavilo mě trávit čas mezi policemi plnými příběhů, nasávat tu neuvěřitelnou atmosféru fiktivních světů, poslouchat názory čtenářů, když s knihovnicemi sdíleli dojmy z vypůjčené knihy. Z dnešního hlediska to pro mě byla nejspíš jakási sociální síť… Můj první autorský pokus vznikl v době, kdy mi bylo tak dvanáct. Dokončil jsem si jeden seriálový díl (tuším, že Zorra), a pak už jsem v podstatě psát nepřestal.

Jaké pocity ve vás psaní vyvolává?
Zřejmě to bude znít zvláštně, ale při tvorbě příběhů i samotném psaní jsem nejvíc šťastný. Horší už je to se zpětnou editací textu… Ovšem neznám žádného autora, který by si právě tuto část tvorby užíval.

CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE: ODKAZ