Letos jsem kromě knih, o kterých už jsem mluvil, rozepsal také psychologický thriller. Zatím nemá název, ale dost mě pohltil.

Nevím, jestli z něj nakonec vznikne hotová kniha. Některé příběhy si prostě žijí vlastním životem. Přesto jsem se rozhodl zveřejnit první kapitolu (zatím bez redakčních úprav).

***

Kapitola 1.

 

Maine, Bar Harbor

Současnost

 

Tamaru Prestonovou probudilo, jak se postupně rozjasňovaly stropní zářivky. Přetočila se na bok, aby unikla jejich světlu a zabořila si obličej do polštáře.

Patnáctý den se probouzela ve stejné sterilní místnosti bez oken.

Patnáctý den se marně ptala sama sebe kdo je.

Patnáctý den si nedokázala vzpomenout na nic ze svého života.

Ozvalo se protivné praskání, po kterém se ošila. Věděla, co bude následovat – znala už ty otázky nazpaměť a unavovalo ji na ně odpovídat.

„Jak jste se dnes cítíte, paní Prestonová?“ zeptal se mužský hlas z reproduktoru nade dveřmi. Byl dost vysoko, aby na něj nemohla dosáhnout a zlikvidovat ho. Vedle něj byla zabudovaná kamera. Měli o ní dokonalý přehled.

Mlčela. Předstírala, že spí.

„Za půl hodiny vás navštíví doktorka Chamberlainová. Pokud bude vše probíhat podle očekávání, setkáte se se svými příbuznými.“

Zpozorněla. Natočila se na bok a pohlédla ke kameře, jako by se dívala do tváře nějakého člověka.

„Je to pravda?“ hlesla. Už od prvního dne se dožadovala, aby k ní někoho pustili. Kohokoliv, kdo si na ni vzpomíná, kdo jí snad pomůže odhalit, kdo skutečně je, proč ji nechávají v tomhle šíleném zařízení. Měla už dost toho, co jí stále opakovala doktorka.

„Samozřejmě.“

Opětovné zapraskání. Muž na druhém konci se odpojil. Zbývalo jen počkat na doktorku Chamberlainovou. Do té doby si může dopřát sprchu a ranní hygienu.

Tu ženu v zamlženém zrcadle nepoznávala. Mohlo jí být něco málo přes třicet let. Kolem modrých očí se jí tvořily drobné vrásky. Zatím nijak výrazné a hluboké, přesto už tam byly. Rovný nos dokonale souzněl s jemnými tvary obličeje i rtů. Tmavé vlasy měla dlouhé, skoro do půlky zad. Ráda by si je stáhla gumičkou, aby jí nepadaly do tváře, ale doktorka odmítla cokoliv, čím by si mohla ublížit. Neposkytli jí ani obyčejnou tužku.

Když byla hotová, posadila se na bílou židli k bílému stolku.

Všechno tu bylo bílé, i její oblečení. Příliš volné kalhoty a tričko. Jako kdyby snad jiná barva neexistovala. Někdy jí z toho pořádně rozbolely oči.

Uhladila si vlasy a upřela zrak na dveře. Nervózně si poklepávala pravou nohou, což aspoň zaplnilo nepříjemné ticho.

Pak se ozval další povědomý zvuk. Doktorka projela kartou přes přístup k jejímu pokoji. Dveře se otevřely.

„Dobré ráno, Tamaro,“ promluvila na ni středně vysoká žena se staženými blond vlasy. Na tváři se jí objevil úsměv – ten přehnaně pozitivní, který Tamara nesnášela.

Dveře se zavřely a doktorka se usadila proti ní. Na stůl položila složku s poznámkami a upravila si brýle.

„Prý za mnou konečně pustíte příbuzné.“

„To je pravda, pokud se dnes posuneme někam dál,“ potvrdila doktorka s podmínkou, která Tameře rázem zvýšila tlak.

„Kolikrát vám mám opakovat, že si na nic ze své minulosti nepamatuju?! Ani své zatracené jméno! Mohla jste mi namluvit cokoliv!“

„Následkem šoku trpíte generalizovanou disociativní amnézií. Už jsme to probírali mnohokrát – nikdo od vás nečeká zázraky. Je možné, že si vzpomenete dnes, příští měsíc, za rok. Ale existuje riziko, že se vám paměť nevrátí nikdy. Toho se však moje poznámka netýkala. Chci, abyste přečetla dopis, který jste zanechala manželovi. Tentokrát nahlas.“

Tamara se instinktivně odtáhla od stolu. Odmítala ho znovu číst. Odmítala přijmout, že ho napsala.

„Pokud to neuděláte, Tamaro, nebudeme moci postoupit dál. Musíme projít krok za krokem, abych si byla jistá, že vás mohu propustit domů bez obav, že si znovu ublížíte.“

Tamara si přejela jazykem po suchých rtech. Tohle se jí příčilo. Tohle zkrátka dělat nechtěla. Jenomže pokud odmítne, stráví na tomhle příšerném místě další týdny.

„Dejte mi to,“ sykla a přimhouřila oči, když ho doktorka vytáhla ze spisu. Otočila ho směrem k Tamaře a posunula po stole.

Její rukopis…

Tvrdili, že je její. Ráda by to dál zpochybňovala, ale když za doktorčiny přítomnosti napsala podobná slova, musela uznat, že se prakticky shodují.

Četla ho celý pouze jednou. A každé jednotlivé slovo se jí zarylo do paměti.

Zhluboka se nadechla a spustila.

 

Už v tom nemůžu pokračovat, Thomasi.

Nemůžu tě dál milovat. Nemůžu s tebou být, protože mě láska k tobě vteřinu po vteřině zabíjí.

Nikdy jsem nic podobného necítila. Bere mi to úplně všechno. Už ani nevím, kdo jsem.

Můj život patří jen tobě. Od chvíle, co jsme se poznali, se sama v sobě ztrácím. Už ve mně nezbývá nic jiného než to, jak moc tě miluju, jak moc tě potřebuju.

Jsi pro mě slunce i měsíc každého dne.

Jsi den a noc.

Nevydržím s tím žít dál. Nevydržím snést, že když tě ztratím, bude to, jako kdybys mi zasadil ránu nožem do srdce.

Tahle volba je poslední svobodná vůle, co mi ještě zbývá.

Vím, že to nepochopíš, vím, že ti musím připadat jako blázen, ale musím to udělat. Jedině tak bude můj život patřit ještě mně.

Tvá Tamara

 

Dočetla poslední řádku a vzdorovitě pohlédla doktorce Chamberlainové do očí.

„Už jste spokojená? Máte, co jste chtěla?“

Doktorka si sundala brýle, s úlevou vydechla a opřela se.

„Jak se teď cítíte, Tamaro?“

„Jako kdybyste mi za zády držela nůž a nutila mě skočit ze skály.“

„Zajímavé přirovnání,“ podotkla Chamberlainová. „Vidím, že dopis ve vás stále vyvolává silné emoce.“

„Vážně?“ nadhodila sarkasticky. „Ve škole jste musela být premiant.“

Doktorka na její útok nereagovala. „Nejste první pacientka, která podlehla stejným pocitům. Někteří lidé dokážou milovat partnera natolik, že se postupně vytrácí jejich vlastní osobnost.“

„Pacientka…“

„Sjela jste autem k útesům, Tamaro. Je skoro zázrak, že jste vyvázla jen s několika odřeninami a po ošetření skončila rovnou tady. Někdo preferuje označení klient, ale já jsem zastáncem přímosti. Jsem tu proto, abych vám pomohla s léčbou. A antidepresiva, která vám podáváme, začínají zabírat.“

„Nechci brát žádné léky.“

„To jsme probírali už na počátku. A víte, že i s tím si dokážeme poradit, abychom vás ochránili. Nesklouzněte zase zpátky, nepokazte si to.“

Tamara polkla. Třetí den odmítla dávku léků. Zdravotní sestře vyrazila tác z rukou a bránila se tak silně, až přiběhl upocený zřízenec s injekcí. Připoutali ji k posteli na dvacet čtyři hodin. Další den si léky beze slova vzala a zapila je vodou.

„Jste sadistka.“

Doktorka se pousmála. „Pokud vám můžu zachránit život, klidně mi tak říkejte. Ale uvědomte si, že jste na nejlepší cestě k uzdravení. Možná, možná vám ztráta paměti pomůže překonat silné emoce, které k manželovi cítíte. Mozek je stále velmi záhadným orgánem. Považujme tuto ztrátu za cestu, jak se se vším můžete lépe vyrovnat. Získala jste v podstatě příležitost nahlédnout na svůj život novou optikou.“

„Pustíte je za mnou?“

„Vaše příbuzné? To ještě uvidíme.“

„Za celou dobu jsem z této místnosti nevyšla. Držíte mě tu jako vězně.“

„Už jsem vám vysvětlila, Tamaro, že pacienty pouštíme do společenské místnosti a do parku pouze ve chvíli, kdy nejsou nebezpeční ostatním.“

„Nejsem nikomu nebezpečná!“ vykřikla vztekle, jelikož už se nedokázala ovládat. Ta doktorčina arogantnost, povýšenost a neustávající klidný tón v ní vzbuzovaly zuřivost.

„Teď zřejmě ne.“

„Chci je vidět. Kohokoliv. Možná si vzpomenu – copak si neuvědomujete, že by mi třeba jejich tváře byly povědomé? Že by se to celé mohlo urychlit?“

„Nejsem zastáncem agresivních šoků,“ odpověděla doktorka. „Šok se nemá léčit šokem. A obávám se, že ve vašem případě nedojde k žádnému posunu. Pokud se mýlím a taková situace nastane, bude to jen z důvodu, že jsme vás dostatečně dlouho vraceli do reality. Pochopte, že jste si v sobě vystavěla jistý… labyrint, ze kterého existovala jediná úniková cesta – smrt. Z vašeho pohledu pochopitelně. Nemohli jsme nic riskovat do chvíle, než léky začaly zabírat.“

Tamara si přejela prsty po čele. Potila se. Navíc se jí nervozitou rozechvěly prsty a vytáčelo ji, že si toho Chamberlainová všimla.

„Pustíte je za mnou?“ zopakovala téměř neslyšně.

Doktorka si vzdychla, sbalila si svou složku a vydala se ke dveřím. Ještě než se za ní zavřely, otočila se k Tameře.

„Přijedou po poledni.“

 

***

 

To čekání jí lezlo na nervy. Okusovala si nehty. Možná to dělala už před ztrátou paměti, možná se tak na ní podepsalo zdejší zařízení.

Nejhorší na tom všem bylo, že kromě doktorky, dvou zdravotních sester a toho odporného zřízence s injekcí, se s nikým jiným nesetkala.

Občas ji napadlo přitisknout hlavu ke dveřím. Pozorně se zaposlouchat, zda z chodby neuslyší nějaké zvuky, ale bylo to k ničemu.

Její pokoj musel mít zvukovou izolaci. Žádný hluk dovnitř, žádný ven.

Nepřipadalo jí, že je v nějakém kvalitním sanatoriu, kde jí věnují maximální péči. Z toho, čím se doktorka vychloubala, zatím viděla jen tuto místnost a bílé uniformy.

A pak tu byla jedna zásadní věc, se kterou se nedokázala úplně smířit.

Nic z toho, co jí tvrdili, si nemohla ověřit.

A důvěra je pro člověka s amnézií tím nejcitlivějším bodem.

Dnes se to snad změní. Až pozná své příbuzné, možná se jí paměť zázrakem vrátí, ať si Chamberlainová tvrdí cokoliv. Všechny kousky z její minulosti se vynoří a zapadnou do sebe. Ať už se rozhodla spáchat sebevraždu z nekontrolovaných emocí, pořád bude lepší vyrovnat se s tím, než neustále všechno zpochybňovat.

Přivřela oči a přiměla se pravidelně dýchat. Chvíli trvalo, než se její srdce začalo uklidňovat a zmírnila se tepová frekvence. Jenomže jakmile je zase otevřela a zadívala se na dveře, nadměrné bušení srdce se vrátilo.

Přecházela nedočkavě po čtvercové místnosti. Zpočátku počítala kroky, po deseti minutách jí čísla splývala a nudila ji.

Lehla si na postel a spojila si ruce pod hlavou.

Je to tu jako ve vězení. Pravidelné kontroly, pravidelná strava, návštěva nejbližších jen za daných podmínek.

Když snědla oběd a dveře se dnes potřetí otevřely, pocítila nervozitu i naději zároveň.

Doktorka Chamberlainová se na ni pousmála a vyzvala ji, ať ji následuje.

Tamara se zvedla a opatrně vyšla z pokoje. Netušila, zda ji šokovala dlouhá chodba s šesti dveřmi na každé straně, ostře bílé zdi, nebo snad vysoké hlasy, které rázem vystřídal alarm poplachu.

Jen díky tomu si všimla, že nad každými dveřmi je umístěna světelná kontrolka. A všechny teď zuřivě blikaly rudou barvou.

Něco se přihodilo.

Něco bylo jinak.

Něco se vymklo kontrole.

Tamara se instinktivně přitiskla ke zdi, když se na konci chodby objevila vyděšená žena v nemocničním úboru. Vlasy měla rozcuchané, v obličeji paniku a strach, který bylo možné sledovat jen ve filmech.

Jakmile spatřila Chamberlainovou, z hrdla jí vyrazil zběsilý výkřik. Tělo se jí napjalo, než se k doktorce zuřivě rozběhla.

Chamberlainová instinktivně chránila Tamaru a nedokázala se proto pacientce za žádnou cenu vyhnout. Žena ji strhla k zemi, popadla doktorku za hlavu a prudce s ní udeřila o podlahu.

Tamara se nedokázala pohnout. Tiskla se ke zdi, jako kdyby nedokázala uvěřit, že se tohle skutečně děje.

Poté, co doktorka upadla do bezvědomí, k ní žena natočila hlavu. V jejích očích spatřila něco šíleného – temnotu, strach, zuřivost a touhu ublížit komukoliv ve své blízkosti.

Něco zachrčela, ale z hrdla jí nevyšla žádná slova, pouze bublání s chrapotem, které děsilo víc než jakékoliv výhrůžky.

V tu chvíli se ozval tlumený výstřel. Do ženina ramene se zabodla injekce se silnou dávkou sedativ. Trvalo jen pár vteřin, než se bezvládně sesunula na tělo doktorky.

Zřízenec, který pacientku zasáhl, se k nim rázem vrhl. A objevily se i dvě zdravotní sestry, které se u ní střídaly.

Popadly Tamaru a zavřely ji zpátky do pokoje.

To, co se dělo dál na chodbě, mohla Tamara jen odhadovat.

Jedno však bylo jisté. Dnes se se svou rodinou nesetká.

 

***

 

„Kdo byla ta žena?“ zeptala se Tamara dalšího rána při pravidelném sezení s doktorkou. Zdálo se, jako by se jí včerejší událost vůbec nedotkla. Čekala, že bude mít vzadu na hlavě přinejmenším náplast, ale nebyla tam. Zdálo se, že ji od pracovního dne nemůže zastavit nic.

„Jedna z náročnějších pacientek. Schizofrenička. Bohužel sestra podcenila její stav, už druhý den vyzvracela léky. Tohle je následek, když pacient nedůvěřuje svému lékaři a medikaci. Naštěstí je v pořádku.“

„Mohla bych ji vidět?“

„Ne, to nepřipadá v úvahu. Je v izolaci.“

„Jako já?“

„Svým způsobem, Tamaro. Ale vy potřebujete zcela jiný typ péče. Vaše problémy způsobila extrémní citová vazba na manžela.“

Tamara jí věnovala dlouhý pohled. Jak by mohla někoho milovat tak silně, až by to nedokázala snést? A navíc – kdyby k ní manžel něco cítil, neměl by ji navštívit už první den? Stále si to přemílala v myšlenkách, stále jí to připadalo tak neuvěřitelné.

„Proto jsem usoudila, že bude bezpečnější, když se s ním setkáte až později,“ pokračovala doktorka, jako by jí snad četla myšlenky. „Kdyby… kdybyste si při pohledu na něj vzpomněla hned na počátku léčby, zřejmě byste tu musela pobýt delší čas.“

„Chci už pryč. Je mi jedno kam, hlavně pryč,“ vydechla Tamara unaveně.

„Vaše rodina přijala určitá bezpečnostní opatření, abyste byla… měla stále společnost,“ opravila se Chamberlainová.

Tamaře došlo, co původně chtěla říct: abyste byla pod dohledem. Přesně tohle měla na mysli.

„Až se s rodinou vrátíte domů, zůstane s vámi žena jménem June. Je to školená ošetřovatelka, bude vám k dispozici dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu.“

„Je to upír? Copak nikdy nespí?“

Chamberlainová se zasmála. „Jsem ráda, že vás neopouští humor. Zkrátka je důležité tento fakt přijmout, Tamaro.“

Přikývla. Odkývala by všechno proto, aby se z léčebny co nejdřív dostala. Představa, že tu stráví další dny nebo snad týdny, ji upřímně děsila.

„Jakmile skončíme sezení, zavolám vaší rodině. Ráda bych, abyste se nejdříve setkala se svojí tchyní a tchánem. Pomůže vám to překonat prvotní bariéru – a následně vás odvezou domů, za manželem.“

„Odjedu už dnes?“

Doktorka zavrtěla hlavou. „Spíš zítra, pozítří. Musím si být stoprocentně jistá, že jste připravená.“

Dva dny, opakovala si Tamara v duchu. V hrudi se jí usadilo protivné pnutí. Pořád však měla naději, že to budou pouhé dva dny. A ty přece zvládne.

„Neustále říkáte, že si musíte být jistá.“

„Tak to zkrátka je, Tamaro. Nehledejte za tím nic jiného. Musím se ještě setkat s ostatními. Stavím se za vámi, až se mi podaří kontaktovat vaši rodinu.“

„Zkusím se zatím nějak zabavit,“ dodala Tamara ironicky a přesunula se na lůžko, když doktorka odcházela.

Jakmile se dovřely dveře, Tamara pohlédla na podlahu a všimla si, že z doktorčiny složky vypadl čtvercový poznámkový papír.

Vstala, aby ho položila na stůl, a zaujalo ji, že je na něm něco rychle naškrábaného propiskou.

Vhodná kandidátka.