Kletba lásky - první ukázka

Milí čtenáři,

mám pro vás první kapitolu z připravované novinky Kletba lásky, která vyjde už 19.1.2026.

Anglie, 1. polovina 19. století

Marianne Blackthorneová doufala, že našla své štěstí. Jediné osudové setkání, záhadná věštba a bolestivá zrada nejbližší přítelkyně však obrátily její život naruby.
Ale ani po letech nenachází klid. Minulost se vrací s nečekanou silou – a s ní i muž, kterého nikdy nepřestala milovat. Bude jim osud tentokrát nakloněn? V oslnivých sálech i za zdmi honosných sídel se totiž rodí nové intriky a Marianne brzy poznává, že láska může být tou nejnebezpečnější hrou…

 

Kapitola 1.

Thornbrook, 1844

Panství Rosewood

 

Lady Georgina Whitmoreová se usadila k toaletnímu stolku a při pohledu na nevkusně zařízený pokoj si povzdychla.

„Nejsme od domova ani čtyřicet mil a už mi připadá, že jsme se propadly do středověku. Alespoň, že vikomt Everleigh vnesl do této nudné návštěvy trochu zábavy. Dnešní ples v Redcliffu byl téměř dokonalý! Jen škoda, že už jsme zase zpět u Blackthorneových. Proč jsi tak bledá?“ Zadívala se na dceru.

Rosalie si upravila loknu ryšavých vlasů. Příliš nevnímala, co matka říkala, v duchu se soustředila na něco úplně jiného.

„Nevěděla jsem, že to tu bude tak… divné. V penzionátu jsme s Marianne byly nejlepší přítelkyně. Proto mě nadchlo, když nás sem její rodiče pozvali, ale…“

Lady Georgina zbystřila. Znala svou dceru poměrně dobře, ačkoliv nikdy nepatřila mezi úzkostlivé a pečující matky. Ulevilo se jí, když mohla Rosalii poslat do proslulého penzionátu slečny Blackwoodové. Měla výbornou pověst, vychovala ty nejvytříbenější dámy. A navíc si tam Rosalie našla dobrou přítelkyni – Marianne Blackthorneovou, dceru ne příliš významného baroneta.

„Ale co?“ zeptala se nakonec netrpělivě, jelikož Rosalie stále mlčela.

„Nic, jen… Nechápu, čím vikomta okouzlila. Přitom jsem to byla já, kdo ho tehdy v Londýně viděl první. Možná jsme sem neměly jezdit, jen mi to tu kazí náladu.“

Rosalie už ani nemusela pokračovat. Matce došlo, jaké myšlenky se honí za jejíma zelenýma očima. Popravdě ji to nepřekvapilo, tuto otázku si též položila. Co mladého a pohledného vikomta přimělo, aby se zhlédl v dívce jako Marianne? Nebyla ošklivá. Nepatřila ani mezi velké krásky. Obličej měla kulatější, než by musel být, hnědé vlasy nezářily sytým odstínem kaštanů, které by vábily jako podzim, úsměv se nezdál široký, ale zároveň nebyl dostatečně jemný. Střih šatů, které nosila, byl v módě tak před osmi lety. Pravda, jedno jí musela uznat – když promluvila, působila mile a nenuceně. Nevyzařovala z ní noblesa jako z Rosalie, přesto se kolem ní vznášela jakási uklidňující aura.

Její rodiče však byli úplně jinou kapitolou.

Baronet George Blackthorne odmítal tančit, protože ho zlobila kolena. Ne však z důvodu pokročilého věku, což by se dalo pochopit. Naříkal totiž nad záhony, u nichž každý den klečel, aby je zbavil zamoření plevelem. Nestačilo mu podrobně popsat zeleninovou zahradu, skleníky a ovocný sad, o každém kousku půdy dokázal vyprávět i nějakou veselou historiku. Jen se jim nesmál nikdo jiný než on a několik starousedlíků. Ne že by to siru Georgovi překáželo v pokračování. A jak postupoval čas a on se dožadoval dalšího portského, začalo být Georgině v jeho společnosti nepříjemně. Vzápětí se jí ujala jeho manželka Annabella, nejednalo se ovšem o žádnou výhru.

Byla to poměrně hlasitá žena. Přitom se nezdálo, že by měla potíže se sluchem. A hlavní téma? Neutuchající migrény a výčet všech porcelánových figurek, které za dlouhá léta získala do sbírky.

„Máš pravdu, celkově je to v Rosewoodu úmorné,“ pokračovala lady Georgina. „Navíc nás tu čeká ještě pár dní. Nechci si ani představit, co dalšího se dozvím o pěstování rajčat a včelách.“

Rosalie se usadila do výklenku na měkké polštáře. V okně se odrážely plameny svící, venku panovala ještě tma. Ples v Redcliffu skončil hodinu po půlnoci – lord Blackthorne však trval na tom, že budou spát ve vlastních postelích a zdvořile odmítl vikomtovu nabídku pokojů pro hosty. Skoro dvě hodiny se pak potmě trmáceli cestami, které je udržovaly dostatečně bdělé a vyděšené, že se kočár co nevidět převrátí.

Jenomže Rosalie nebude spát. Nedokáže zavřít oči, aniž by se jí nezjevil pohled vikomta Everleighe. Jeho tmavě modré oči s tak ostrou září, že se snad za nimi skrývalo samo slunce. Poutaly ji k sobě, vábily ji. Přinutily ji sklopit zrak, zardít se a vzápětí jej opět pozvednout a zjistit, že si nic nenalhávala.

Zaujala ho.

Zaujala muže, který se do dnešního večera dvořil pouze její přítelkyni.

„Posloucháš mě?“

Rosalie rychle přikývla a pohlédla na matku. Neuniklo jí, jak si ji zkoumavě prohlíží, jak se snaží uhodnout její myšlenky.

„Proč je tu všechno tak staré?“ To byla první věta, která Rosalii napadla, aby matku rozptýlila. Úspěchem se dlouho klamat nemohla. Jakmile se lady Georgina na něco zaměřila, nespokojila se s ničím jiným než s vítězstvím. Služebnictvo v Bristolu děsilo, když je podrobila tomuto pohledu a mlčela. Věděli, že je zle a něčím se jí znelíbili. Obvykle nemělo dlouhé trvání, než je Rosalie přestala v domě vídat.

„Někteří znalci by nesouhlasili. Nábytek není starý, zkrátka jen tradiční. Nakonec, dokonale pasuje k jejich společenskému statusu, povahám a vychování.“

Lady Georgina očekávala, že na to Rosalie zareaguje. Ona však nadále mlčela a znovu se zasnila.

„Vikomt Everleigh by nebyl špatný nápadník,“ nadhodila proto, aby si ověřila, že se ubírá správným směrem a tuší, co dceru trápí.

„Co jsi říkala?“ vyhrkla Rosalie zmateně.

„Říkala jsem, že by vikomt nebyl špatný nápadník. Zalíbil se ti, je to tak? Nemohla jsem si nevšimnout, jak se ti věnoval při tanci.“

„S Marianne tančil třikrát. Všichni už jistě čekají, až ji požádá o ruku a začne se chystat svatba.“

„Možná…“ Lady Georgina pokrčila ledabyle rameny, čímž dceru konečně upoutala.

„Co tím naznačuješ?“

„Ani při své bohaté fantazii si nedokážu představit, že Marianne získá větší věno než ty.“

Rosalie zčervenala. Těžko říct, zda i studem, nebo pouze nefalšovaným rozrušením z možnosti, kterou matka dosud nevyslovila nahlas.

„Ale on ji miluje.“

„Skutečně?“ Lady Georgina se pousmála tak, jak dokázala jen ona. V tom výsměšném tónu jejího hlasu nechybělo opovržení, nadřazenost a zároveň veškerá ignorace respektu.

„Copak sis nevšimla jejich pohledů?“

„I tobě jich věnoval přinejmenším tucet,“ oponovala matka.

„To ještě neznamená…“

Lady Georgina dceru gestem přerušila. Dopřála Rosalii dostatek prostoru k diskusi, ale pomalu už ztrácela trpělivost.

„Dokonalé místo na slunci si musíš vybojovat. Nespadne ti samo do klína, na to nezapomínej. Jakmile dospěješ a zjistíš, jaký svět skutečně je, uvidíš všechno kolem sebe v jeho pestrých barvách.“

Rosalii se z představy, že by Marianne zradila, stáhlo hrdlo.

„Musíme jen získat dostatek času, abychom si vikomta řádně prověřily,“ dodala lady Georgina vzápětí.

„Nemůžu jí ho vzít.“

„Věř mi – když to nebudeš ty, najde se jiná dívka. Ti dva se k sobě nehodí. Z ní nikdy nebude žena, která by mohla reprezentovat vikomta, natožpak s tímto zázemím.“ Téměř štítivě přejela prsty po toaletním stolku.

„Mám ji skutečně ráda.“

„V určité době jste se spřátelily, teď vaše životy vstupují do nové éry. A do té už Marianne nepatří. Nemůžeš se vzdát svého cíle pro jednu překážku.“

Rosalie vstala a rozčileně popošla k matce. Posadila se na kraj postele a zadívala se jí zpříma do očí. „Nechci jí ublížit.“

„Milá dcero,“ naklonila se k ní Georgina, „k intrikám patří i to, že dokonale odvedeš pozornost. Marianne ani na okamžik nenapadne, že bys jí mohla chtít zkřížit cestu. Možná si to po čase uvědomí, to už ale bude pozdě na tom cokoliv měnit.“

„Já nevím,“ namítla Rosalie. Nervózně poklepávala nohou, což její matku natolik rozčílilo, že ji okamžitě napomenula.

„Nechej vše na mně. A zatím nevybočuj z role.“

„Z jaké role?“

„Z role nejlepší přítelkyně.“

„Jenomže já jsem její nejlepší přítelkyně! A ona zase má!“

„V tom případě by pro tebe vikomt neměl nic znamenat. Pouze jeden tanec. Až se setkáte příště, pravděpodobně to bude na jeho svatbě s jinou dívkou. Nejspíš promarníš spoustu příležitostí, pokud je odmítneš kvůli… svědomí. Volba je pouze na tobě.“

Georgině neuniklo, jak se Rosalie kousla do rtu. Zvláštní, pomyslela si. Žila v domnění, že nezdědila špetku její povahy. Teprve dnes v ní poprvé zahlédla samu sebe. Konečně začínala rozkvétat, konečně se promění v ženu, jež dokáže ustát překážky a nástrahy života. V tu chvíli cítila s dcerou mnohem větší spojení než při jejím narození, kdy jí drobné tělíčko ještě pokryté krví položili k ňadrům.

„Jak to chceš provést?“ špitla Rosalie.

„Musím připravit plán. Do nejpodrobnějších detailů, aby nás nic nezaskočilo.“

„Takže ještě žádný nemáš.“

„Budu mít,“ ujistila ji matka. „Jenom doufám, že ses skutečně rozhodla a jsi za vikomta ochotna zaplatit přátelstvím s Marianne.“

Rosalie se na okamžik natočila k oknu. Zdálo se jí to, nebo temnotu na obzoru zesvětlily první paprsky slunce?

„Myslím, že ano.“

„Nestačí myslet,“ namítla lady Georgina. „Musíš v to pevně věřit, musíš to chtít. Jinak se nemá smysl do ničeho pouštět.“

„Dobře. Ano, jsem připravená obětovat naše přátelství.“

***

Marianne Blackthorneová uléhala do postele s úsměvem na tváři. Už dlouho se tak báječně nebavila. Nejen že měla po svém boku muže, kterého z celého srdce milovala. Svědkem její lásky a úspěchu byla též její přítelkyně. Nemohla si přát víc než mít Rosalii nablízku, když se schyluje k nejzásadnější události jejího života.

Matka se zdála naprosto přesvědčená, že ji vikomt požádá o ruku. Neustále opakovala, že se za pár měsíců stane vikomtkou Everleighovou – s nádherným sídlem v nedalekém Redcliffu. Nesmí zapomenout ani na jeho domy v Bristolu a v Londýně, vypočítávala vikomtův majetek.

Marianne však nehořela nadšením pro počet domů, jejich rozlehlost a přepych. Milovala Richarda Everleighe. Milovala jeho uhrančivé oči, rámované hustými řasami. Když mu při tanci plavé vlasy spadly do čela, připomínal jí dobrodruha, jenž ji vezme na cestu kolem světa a nepřestane ji přitom svírat a chránit. Jeho široká ramena vzbuzovala obdiv u mnoha dívek a žen, každá by si ráda položila hlavu na mužnou hruď a nechala se unést až ke hvězdám. Stačilo jen, aby vstoupil do místnosti – ovzduší se náhle rozechvělo. Pohyboval se ladně, přestože byl nadprůměrně vysoký a leckoho by mohlo napadnout, že se prožene neurvale davem.

A jeho úsměv, vzdychala Marianne dál v duchu, jí pokaždé divoce rozbuší srdce. Rty se mu vlní jako svůdná hladina moře…

Už brzy přijde a vysloví se.

Už brzy veřejně oznámí zásnuby.

Nemohla se toho dne dočkat! Zadoufala, že se tak stane během návštěvy Rosalie. Alespoň by jí pak nemusela vše psát a netrpělivě čekat na odpověď. Věděla, že Rosalie je jedna z mála chovanek penzionátu, která jí skutečně přeje štěstí.

Za okny svítalo. Zhasila proto svíci a zadívala se na světle modrá nebesa. Přesně tak něžné a neposkvrněné bude její manželství s Richardem.

Nejednalo se o bláhové okouzlení, jak by se mohlo někomu zdát.

Nesetkávali se totiž pouze na plesech, nepropadla mu po pouhém tanci.

Jednou se s ním střetla přímo v Redcliffu, kde na ni náhodou narazil v parku. Její komorná naštěstí měla pochopení a nedržela se jich jako klíště, když se vydali na krátkou procházku.

Podruhé se na stejném místě sešli už plánovaně.

A pak tu byla také vikomtova návštěva, když rodiče odjeli do Bristolu. Služebnictvo ho sice nemělo pouštět dovnitř, komorná je neměla ani na okamžik spustit z očí… Přesto došlo k tomu, že si vikomt ukradl několik polibků. Po nich už si Marianne nedokázala představit, že by se měla provdat za někoho jiného.

Její budoucnost zalilo slunce. Neexistoval jediný mráček, který by jí kazil výhled.

***

Když se ráno po plese všichni sešli v salonu, otec vyhlížel neklidně z okna.

„Copak se děje?“ oslovila ho Marianne.

„Jsou tady! Kočovníci!“ vykřikl baronet Blackthorne a rozhazoval přitom rukama, jako by se snad s nimi chystal svést souboj meči.

„Přece jsme věděli, že dorazí,“ mírnila ho dcera a postavila se vedle něj. Venku skutečně spatřila řadu vozů potažených plachtou. Mířily na náměstí v Thornbrooku, kde se pravidelně konal jarmark. Vikář z kostela svatého Štěpána, pan Johnson, z nich nejspíš rovněž nebude nadšený – jeho úzkoprsost se projevovala každou neděli. Když před rokem zemřel jeho předchůdce, všichni doufali, že se farnosti ujme stejně tak milý a přívětivý člověk. Marianne však v tomto ohledu cítila zklamání.

„Neměli jsme je vůbec pouštět do města. Bůhví jaké tu napáchají škody.“

U Marianne se objevila Rosalie, která zvědavě natahovala krk, aby příchozí také zahlédla. „Alespoň budeme mít o zábavu postaráno,“ usmála se.

„Vy mladí,“ rozohnil se baronet, „nemyslíte na nic jiného než na zábavu. Copak si neuvědomujete, jaké nebezpečí nám hrozí? Vpustit takové lidi do našeho krásného městečka! Kdyby rada sestávala pouze z moudrých a starších mužů, nic podobného by se nestalo. Já jsem ale vždy zastával názor, že nerozvážnost mládí nám přinese zkázu. A tohle je první příčina.“

„Prý s nimi přijela i proslulá věštkyně Esmeralda,“ zašeptala Annabella směrem k Georgině.

„Věštkyně? To je vskutku zajímavé,“ podotkla oslovená dáma.

„Ach, mamá!“ vykřikla Rosalie nadšeně. „Musíme ji navštívit!“

Baronet, rudý, jak se zalykal rozhořčením a nepochopeným nadšením, nevěřil vlastním uším. „Copak není osud v rukou Božích? Jak by kdo mohl předpovídat budoucnost?“

Annabella Blackthorneová se jemně pousmála, vstala a vzala manžela za ruku. „Byl jsi už zkontrolovat zahradu, drahý? Myslím, že by ti čerstvý vzduch prospěl a ubral trochu té přísnosti.“

„Máš pravdu, máš naprostou pravdu,“ zamumlal sir George. „Omlouvám se, pokud jsem příliš horlivě vyjádřil vlastní názor, ale trvám na tom, že jim měli vstup do města odepřít!“

Zatímco se vzdaloval ze salonu, ženy už netrpělivě čekaly pouze na to, až zaklapnou dveře a budou se moci vrátit k tomu nenadálému vzrušení.

„Četla jsem v novinách, že ta věštkyně předpověděla nejen svatbu královny Viktorie, ale i onen strašlivý atentát, který se na ni chystal spáchat Oxford před čtyřmi lety! Možná královnu varovala! Možná se dá vyhnout osudu, když víte, co na vás chystá,“ vychrlila madam Blackthorneová. Tváře jí zrůžověly, jak se snažila své myšlenky vyslovit na jeden nádech. Popadla do ruky vějíř a rychle jím kmitala, jenomže to příliš nepomáhalo.

„Není to tak dlouho, co by ji upálili za čarodějnictví,“ poznamenala Rosaliina matka.

„A můj drahý manžel by jistě pomáhal stavět hranici.“ Annabella to sice mínila žertem, v duchu však přemítala, že by to možná i udělal. George nebyl zlý člověk, za takového by se nikdy neprovdala, i kdyby ji nutili. Byl plně oddaný víře, o zahradu se staral jako o dílo Boží, a vždy se zasazoval o mír před válkou. Zahrávat si s věštbami a okultními praktikami všeobecně mu připadalo jako rouhání, zatímco jiní si v tom dovolili vidět zpestření zábavy.

„Já bych rozhodně nebyla proti, abychom věštkyni navštívily,“ řekla lady Georgina po chvilce ticha.

„Vám to otec zakázat nemůže, ovšem já nedostanu příležitost,“ povzdychla si Marianne.

„No, snad by se s tím dalo něco udělat,“ prohlásila nečekaně její matka. „Otec se o tom ale nesmí dozvědět, jinak nás obě vyžene!“

Marianne se k matce nadšeně vrhla a objala ji. Věděla, že se na ni může spolehnout, kdykoliv by otec s něčím skálopevně nesouhlasil a matka by to nepovažovala za nijak pohoršující.

„Na zítra nás drahý vikomt přece pozval na projížďku. Myslím, že jedna zastávka nikomu neuškodí. Vikomt jistě nebude proti,“ pokračovala Annabella. „Já pro jistotu zůstanu doma. Marianne svěřím do vaší péče, lady Georgino, a pokusím se manžela stůj co stůj udržet za zdmi našeho sídla. Obávám se totiž, aby se na náměstí nevydal protestovat. Bylo by strašlivé, kdyby nás tam všechny přistihl.“

*** 

Slavný řecký řečník Démosthenés kdysi poznamenal: Než člověk někomu věnuje důvěru, má se podívat na jeho způsob života a na jeho charakter.

Měla Marianne tuto příležitost? Mohla poznat Rosalii i z její temnější stránky? Pochybovačům, kteří by ji považovali za naivní a přespříliš důvěřivou, lze jednoznačně odpovědět: Ne. Dívky v penzionátu se především přizpůsobovaly prostředí a dobrým vlivům slečny Blackwoodové. Ani návraty k rodinám na svátky či v letních měsících je nesváděly z cesty. Nebyly dospělé, jejich rodiny od nich neočekávaly nic jiného, než že se naučí správným způsobům, základním dovednostem pravých dam z řad vyšší společnosti.

Omámená vikomtem a nadcházející chvílí si Marianne sotva všímala pohledů lady Georginy a Rosalie. Pravděpodobně by ani nedokázala uhodnout, co se za nimi skrývá, jaké plány se rodí za jejich klenutými čely. Na zradu a úskoky ji penzionát ani rodiče nepřipravili.

Náměstí Thornbrooku se v pozdním odpoledni hemžilo návštěvníky z okolních vísek i odlehlejších farem. Kejklíři předváděli tanec s ohněm, žonglování. Pod jedním stanem byla v kleci k vidění vlkodlačí žena. Marianne se odmítala jít podívat. Stačilo jí, jak odtamtud několik malých dětí utíkalo, jako by jim hořelo v patách. Nesly se zvěsti, že je pokrytá dlouhou srstí od hlavy k patě a vydává zvuky, které snad ani nemohou pocházet z tohoto světa.

„Se mnou se přece nemusíte ničeho bát,“ uklidňoval ji vikomt, zatímco lady Georgina zamířila k věštkyni. A oproti předchozím zvědavcům pobyla v temně zbarveném stanu delší dobu.

Když vyšla, její pleť byla téměř průsvitná. Chvíli se zdálo, že se bude muset o vikomta opřít, aby neomdlela, ale nakonec se vzpamatovala a zadívala se na obě dívky.

„Ona všechno věděla! O mé minulosti!“

Marianne se instinktivně pokřižovala. „Raději pojedeme domů,“ navrhla proto, ale lady Georgina se rázem vzpamatovala.

„Ne, je to sice… ohromující, ale zkrátka k ní musíte zajít. Řekla mi, že je životně důležité, abyste tak učinily. Obě najednou.“

Rosalie pohlédla na Marianne. Věděla, co matčina slova znamenají, že všechno postupuje podle plánu.

„Půjdeme?“ navrhla. „Nevím, jak ty, ale já umírám touhou dozvědět se, co o nás může vědět tak šokujícího.“

Její smích si Marianne pamatovala ještě dlouho poté.